Bylo, nebylo
Bylo nebylo…
Zase jsem jednou šla do školy s mírnou depkou a připadala jsem si docela zbytečná a maličká. Opět jeden z těch marných a nikam nevedoucích dní. Šla jsem po přechodu ke škole a pod nohama mi přeskočily výhybky. Strašně jsem se lekla a ztuhla. Slyšela jsem jak se ke mě řítí celkem rychle tramvaj a zvoní jako blázen. Probudila jsem se z šoku z kolejí a uskočila na poslední chviku. Uviděl mě jeden kluk, na kterého jsem se usmívala už v metru a přišel ke mě: “Jsi v pohodě?”
“Jo, jo, jsem, děkuju. Jen se musim trochu vzpamatovat” řekla jsem a ještě chvíli jsem byla mimo. Když jsme byli na chodníku na cestě ke škole jsem se trochu probrala: “ ja jsem Katka, těší mě.”
“ Já jsem Nikola, ale říkej mi prosimtě Niku."
" Jé, ja jsem kdysi znala jednoho Nika. netušila jsem, že budu mít šanci potkat ještě dalšího." Prohlásila jsem překvapeně.
" Vážně? Ještě jsem neslyšel, že by někdo znal někoho, kdo se jmenuje jako já a není holka.." neskrývaně jsem se zasmála, protože další věta, kterou jsem chtěla říct byla o tom, že jsem taky znávala jednu Nikolu. ale raději jsem to spolkla.
" A kam jdeš?" Zeptala jsem se, abych věděla, jestli ho tu třeba ještě potkám.
"Já? Já jdu zatebou...Zpříjemnit ti den." Řekl zvláštním, krasným hlasem a k tomu připojil okouzlující úsměv.
" To nechápu!" Poznamenala jsem popravdě.
" To taky nemusíš" Teď už se tiše zasmál, jakoby věděl něco co já ne.
" No nevadí." Koukla jsem se na hodiny a s velikým překvapením jsem zjistila, že jsem do školy jela o hodinu dřív. " To je divný!" zamumlala jsem si pro sebe.
" Co? Co se stalo?" Zeptal se s malým nádechem strachu v hlase.
" Jsem tu o hodinu dřív, ale jsem přesvědčená, že jsem jela dobře." no co s tím nadělám, asi jsem magor.
" Tak to je super. Nezajdem teda někam?" Navrhl s jasem v očích.
" To můžem, ale já tu nic neznám..."
" Ale já jo. Pojď" A šli jsme.
dostali jsme se po krátké chůzi do nádherné hospůdky, která nesla název " U Anděla". To je vtipné, když jsme na Kobylisích, řekla jsem si. Vevnitř bylo nádherně. Vypadalo to tam jako ve starých irských hopůdkách. Docela jsem se divila, protože bylo divné, že nás tam Mariana nikdy nevzala. Ale co? Dneska jsem asi vážně magor.
" To je nádhera!" Vydechla jsem v úžasu.
" Proto jsem tě sem bral." Na tváři se mu opět objevil ten záhadný úsměv. " Tak co si dáš?" Zeptal se.
" Úplně mě to láká si objednat nějakou whisky." Byla jsem zasněná a jen jsem čekala, kdy do dveří vejde muž ošlehaný větrem, kterému u boku bude věrně stát Irský vlkodav.
" Tak dobře. Williame, dones nám, prosím, dvakrát Henryho McKenna."
" Já to nemyslela vážně! Já půjdu ještě do školy!" Řekla jsem a sama jsem se lekla, jak naléhavě to znělo. No nejsem přece jeptiška, ne?
Dřív než jsem cokoli stačila říct, byla sklenička předemnou. Hezky jsme se s Nikem zahleděli do očí a přiťukli si.
" Je vážně dobrá, vybral jsi dobře. Ty se v tom asi vyznáš že?"
"Trochu jo. To víš, to jsem prostě já."
"Hej, nevychloubej se, co si o tobě pak mám myslet?"
"A co si o mě teda myslíš?" Zeptal se a mě se do úst valila spousta slov, ale vyřknout jsem se je styděla. " No neboj se! Mě ničím neurazíš." Zasmál se.
" To jsem neměla vůbec v úmyslu. Myslím, že jsi takový můj zachránce." on se usmál a já si říkala, co to melu za hlouposti. " Zní to děsně, ale tak nějak mi to přijde." snažila jsem se to zachránit, ale stejně jsem cítila, jak rudnu.
" Mně to děsné nepříjde." Pronesl a potěšeně se usmál.
Čas šel pro mě opravdu rychle, ale ručičky hodinek se líně vlekly a mě to ani trochu nevadilo. Propovídali jsme snad celé hodiny. Bohužel se chýilo k našemu odchodu, tak se ten můj překrásný černovlasý společník zvedl a cvíli si něco povídal s Williamem, pak se otočil a otevřel mi dveře. Došli jsme opět k přechodu, byla to přesně hodina, co jsme odsud odešli. "Proboha! Dyť jí to přejede!" Vykřikla jsem a skočila jsem po té holce...co...
Vnímala jsem každičkou část svého těla. To bolí, pomyslela jsem si. Bodavé světlo se mi zarývá do očí. Skoro nic jsem nevnímala, jen tu studenou městskou dlažbu pod sebou. Nakláněla se nademnou nějaká postava. To je Nik! Chtěla jsem mu něco říct. Ale věta, "Díky můj anděli." zůstala nevyslovená.
" To děvče umírá..."
Komentáře
Přehled komentářů
No je to dobře napsaný, ale trošku originality by neuškodilo, ale čte se to dobře což je podstatný...
...
(Bastera, 15. 3. 2007 21:35)Úplně mi bylo jasný, jak to dopadne, ale je to vážně skvělý...musím se od Tebe ještě moc učit :)
Ahojky...
(ShadowOfDeath, 28. 4. 2007 16:13)